Příprava a trénování pod vedením zkušeného trenéra byla pro mě premiéra a opravdu jsem nevěděl co od toho očekávat. Po našem prvním setkání a rozhovoru, co a jak sportuji, jak mám čas, padla ´vtipná otázka, jestli budu chodit do práce´ - budu a musím :)
Proběhlo pár týdnu tréninku a mě to bavilo čím dál více. Dělal jsem věci, které jsem nikdy před tím nedělal. Atletickou abecedu, intervaly, jak na kole, tak v běhu a plavání. Sprinty, vytrvalost ..plavání s pomůckami...
Nevěřil bych, jak po pár týdnech takového trénování se člověk posune.
Přišlo mi, že tréninky jsou postaveny tak abych to časově skloubil s prací a rodinou. Nebyly tam obrovské objemy na kole, běhu.., které by zabraly obrovské množství času.
Ale bylo hodně sprintů, intervalů a jsem tam o víkendu něco delšího.
Strašně mě to sedělo a třeba v běhu a plavání jsem se neskutečně posunul. A na jednou jsem byl schopný běžet desítku za 43min.. což bylo neskutečné a druhý den mě vůbec nic nebylo.
Bylo perfektní, že Helča byla vždy na tel když bylo potřeba něco vysvětlit, nebo poradit.
Když jsme se pak před závodem bavili o pocitech a co se může při závodě všechno stát. Stalo se to, ale já jsem na to byl připravený. Když přišla drobná krize na kole a Helča říkala, ať zpomalím a zkusím roztočit nohy na lehčí převod a zase to pojede...a za 5min to zase jelo. Říkala, ať se na kole co nejvíce najím, spíš pevnou stravu, tak aby fungoval žaludek a na běhu mi nebylo zle.. vše jsem udělal a sedlo to parádně.
Jak se blížil samotný závod, tak jsem se cítil lépe a lépe a přišlo mi, že můžu běhat, jezdit a plavat do nekonečna.
A přišel samotný závod. S rodinou jsme odjeli do Otrokovic už ve čtvrtek, aby i rodina si tam užila nějaký výlet. V pátek večer před závodem jsem dostal strašný pocit, že to nezvládnu a nedokázal jsem usnout... žena mě vyhnala z ložnice, ať si jdu lehnout jinam, že ona chce spát:.-)) Ráno jsem byl nevyspalý a moc jsem toho nedokázal sníst, ale co jedeme na start. Ještě jedna návštěva toalety, nasoukání do neoprenu a už stojíme po kotníky na startu. V 7:00 to odpálili a už to jelo... po 300m jsem se cítil najednou úplně suprově a všechen stres zmizel. Plavalo se nádherně a po třech okruzích plavání jsem za 1hod:07min vylezl z vody. Drobné zdržení v depu... ztratil jsem čip a hurá na kolo. Plán byl takový, že se na kole pořádně najím, aby mě fungoval žaludek na běhu... tam už se toho moc sníst nedá. Jelo se pět okruhů a v každém z nich jsem snědl jeden toust, dva gely a sem tam něco navíc a vypil cca 1,5 litrů jonťáku. Na 110 km už bylo neskutečné vedro, tak jsem se začal polévat vodou a bylo to dobrá volba. Řekl jsem si, že rychleji než 33-34 km/hod nepojedu, aby mě stačily síly na běh. 180 km jsem dokončil za 5:40
Depo bylo docela rychlé a jde se na maraton. Běžely se 4 okruhy na cestě, kde nebyl ani kousek stínu. Každé 3 km byly sudy s vodou a houbičkami, které jsme měli zastrčené za dresy a suprově to ochlazovalo. Začal jsem běžet na 5:20 na km a končil na 5:50. Celkový čas běhu byl 4:17 (20 min jsem byl na občerstvovačkách a polejval se vodou)
Celkový čas závodu byl 11 hod:13min. S odstupem času si myslí, že jsem mohl jet trochu rychleji na kole a i se trochu více vyždímat na běhu, ale byl to první Ironman a nevěděl jsem co mě pořádně čeká.
Takže příště to bude určitě pod 11 hod :)
Takové byly dojmy a pocity z prvního Železňáka od Honzy, který je neuvěřitelným dříčem, který to má v hlavě parádně srovnané. A asi nejdůležitější je, že ví naprosto přesně, co chce. Ano, chci zvládnout Ironmana, ale také musím u toho chodit do práce a věnovat se rodině. V prvních týdnech jsme hodně ladili množství tréninků, které je schopný zvládnout, tak aby mohl normálně fungovat doma i v práci, prostě tak, aby to bylo pro něj dlouhodobě udržitelné. Nakonec si to sedlo. Pro mě to bylo ze začátku hodně náročné a měla jsem pocit, že je toho strašně málo, ale když Honza skvěle zvládnul po pár měsících tréninku poloviční distanci dost mě to uklidnilo, že jdeme správou cestou. Moc děkuju rodině, že Honzu tak moc podporují, protože bez podpory rodiny a přátel by to všechno bylo jen poloviční!
Bylo mi potěšením pracovat s někým kdo o tréninku přemýšlí, ví proč to dělá, má cíl a jde si za ním a rozhodně ne přes mrtvoly :) ale naopak našel cestu jak do tréninkového procesu začlenit celou rodinu a to je prostě nejvíc! Honzo, moc děkuju za spolupráci :) ! Dvojitá premiéra :)
